Karel Steigerwald

(CZ)
Brno čt 26.7. ve 20:30
Košice pá 27.7. v 19:00
Ostrava so 28.7. ve 20:30
Wrocław ne 29.7. ve 20:30

Steigerwald mezi divadlem a politikou

 

Dramatik, scenárista, novinář. Narozen 1945 ve Vacíkově. Vystudoval dramaturgii na pražské FAMU. V 70. a 80. letech pracoval ve Filmovém studiu Barrandov, v labskoústeckém Činoherním studiu a v činohře Divadla Na zábradlí v Praze; spolupracoval s televizí a rozhlasem, podílel se mj. na rozhlasovém seriálu Jak se máte, Vondrovi?. Od roku 1994 se věnuje zejména žurnalistice na stránkách Mf Dnes. Je autorem řady divadelních her, např. Horáková × Gottwald (2006) a Políbila Dubčeka (2008), dalších devět jeho her vyšlo v roce 2005 ve svazku pojmenovaném Devět komedií z konce století. Publikoval také výběry ze své publicistiky Obrana sprostých slov (1999) a Jak se volí prezident (2003).

 

 

Autor o Slovinsku

 

Slovinsko má v mém životě důležité místo: dech přicházející svobody jsem pocítil právě tam, v září 1989. Jan Skácel dostal ve Vilenici literární cenu, při té příležitosti se sešli spisovatelé z exilu s těmi, kteří zůstali doma a neplavali s komunisty. Drátěná železná opona začala být děravá. Režim v Praze jistě věděl, o jaké setkání ve Slovinsku jde, ale neměl už sílu (a chuť) to setkání zmařit. Sešli se literáti, kteří se dvacet let neviděli. Přijeli literáti, kteří dvacet let nebyli za hranicemi Husákova Československa. V zemích, kam sahalo ruské panství, se hroutily režimy, jen Československo s klaunem Jakešem vypadalo nehybně. Ve Slovinsku se pád komunismu jevil nepochybně.

Svoboda, která se chce lidem zjevit, si nemůže vybrat lepší scenérii. Staré obrovské stromy, zelený park, hotelový zámeček uprostřed, dech starého Rakouska, tradice, ale také dech svobody. U stolu v záři odpoledního slunce sedí profesor literatury Eduard Goldstücker z Anglie, básník Jan Skácel z Brna, novinář a aforista Gabriel Laub z Hamburku a já, o generace mladší, z Prahy. Pijeme nádherné chladné víno, které přinášejí stejně nádherné číšnice z hotelu-zámečku. Pánové vedli monology, každý o jiném, a ty monology se splétaly a proplétaly ve skladbu, kterou bych nazval Zpěv zanikajících iluzí. Básník Skácel vyprávěl o své návštěvě v Německé republice, u příbuzného, snad zubaře v menším městě. Chodil tam po hospodách, aby se dozvěděl všechno o německém lidu, který čtyřicet let neviděl. Zubaři se to nelíbilo, patřil v obci k honoraci, Skácelovi návštěvu levných hospod zakázal, protože by ho klienti pomluvili. Skácel ale věděl, že v drahé hospodě se nikdo nic nedozví. Mluvil o jakési jemné hořkosti, která s námi lidmi chodí pořád a staví mezi nás zdi a zídky. Goldstücker měl monolog opačný, plný nadšení a naděje. Věřil, že právě teď, v září 1989, konečně dochází k vítězství komunismu s lidskou tváří, jak ho prosazuje Gorbačov. Jeho nadšení bylo upřímné: asi sdílel Gorbačovovu naivní víru, že diktaturu lze oplodnit demokracií. Brzy se měl přesvědčit, že se jako vždy mýlil, co považoval za vzmach, byl pád. Třetí v trojhlase byl monolog aforisty Lauba. Ten nerozjímal ani o lidech a hospodách ani o osudech komunismu. Pil víno, pozoroval krásné číšnice a do vzletu profesora s básníkem vsouval věcné poznámky: Ta má krásnou prdel. Nebo: Ty božské kozy! Pánové, ta by šoustala jak anděl.

Slunce, staré stromy, víno, aforistovo hurónské sprosťačení, vzmach komunismu, přepjatý zubař v Německu. Zpěv zanikajících iluzí. Básník věděl, že nebude lépe. Profesor chválil svou slepotu. Aforista sprosťačil jen tak do větru, krásné ženy už mu byly vzdáleny jak sen.

Kdykoliv slyším zmínku o Slovinsku, na toto odpoledne si musím vzpomenout. Nevím, která diktatura zanikla bez vlastních zásluh tak pěkně jako ta naše.